Proč mě téma stáří provází životem

Jmenuji se Jiří Staňa a pracuji jako lékař v oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Mám za sebou mnoho let práce na lůžkových odděleních i v ambulanci, řadu z nich jako vedoucí lékař.

Téma stáří mě provází už dlouho. Čím déle pracuji s lidmi, tím víc si uvědomuji, že stáří není diagnóza, soubor nemocí ani číslo v občanském průkazu. Je to část života, která si zaslouží respekt, pozornost a pochopení.

Moje největší vášně jsou lidé, medicína a muzika. Jsem aktivním hráčem na několik hudebních nástrojů a na muzice mě fascinuje především spolupráce. Hráči někdy nemusí říct jediné slovo. Stačí naslouchat, vnímat druhého, reagovat na drobné změny a mít k sobě důvěru. Právě z toho může vzniknout něco opravdu silného.

A podobně to podle mě funguje i v medicíně.

Respekt jako základ

Od svého táty a od jednoho staršího a zkušenějšího kolegy jsem se v medicíně naučil jednu zásadní věc: respekt.

Respekt k člověku. Respekt k pacientovi jako partnerovi. A respekt k tomu, že každý má právo rozhodovat o vlastním životě.

Nebylo to pro mě vždy jednoduché. Jako lékař často přicházím s přesvědčením, že řešení, které nabízím, je správné. A někdy očekávám, že ho pacient přijme.

Jenže pak přijde:

"Ne, pane doktore. Tohle nechci."

Naučit se takovou odpověď přijmout pro mě bylo důležité. Neznamená to rezignovat na odbornost nebo vlastní názor. Znamená to uznat, že pacient není objekt mé péče, ale její partner.

Postupně jsem si tento přístup přenesl i do osobního života – ke své manželce, dětem i lidem kolem sebe.

A pak je tu moje dlouholetá fanouškovská základna

S trochou nadsázky říkám, že mám od svých patnácti let pořád stejný fanclub: dámy 65+.

Takže se vlastně docela těším, až budu devadesátiletý stařec. Konečně to celé zúročím a budu mít nejmladší fanynky v důchoďáku.

Humor podle mě ke stáří patří. Nemusíme se mu vysmívat ani před ním zavírat oči. Můžeme se na něj dívat s nadhledem, zvědavostí a možná i s trochou drzosti.

Na stáří připraven

Právě z těchto myšlenek vzniká projekt Na stáří připraven, na kterém pracuji společně se svými přáteli.

Chceme vytvářet prostor, kde se dá otevřeně mluvit o věcech, které se týkají každého z nás: o stárnutí, nemocech, soběstačnosti, vztazích, práci s lidmi i o tom, co potřebují pacienti a ti, kteří o ně pečují.

Nechceme tvrdit, že máme na všechno odpověď. Spíš chceme být otevření otázkám. Chceme hledat nové cesty a nebát se měnit věci, které už nefungují.

To je důležité především ve zdravotnictví.

Budoucí zdravotníci by si podle mě neměli ze školy odnášet jen soubor pravidel, která se naučí nazpaměť. Medicína se mění. Technologie se mění. Mění se potřeby lidí i způsob, jak spolu komunikujeme.

Stejně tak se musí měnit naše práce.

A inovace přitom nejsou jen nové přístroje a technologie. Jsou také v komunikaci, v organizaci práce, v jasném nastavování kompetencí a především v přístupu k člověku.

Rád bych, aby se na to připravovali i naši budoucí kolegové – studenti, sestry a další zdravotníci. Aby se nebáli přemýšlet jinak a přijmout, že to, co platí dnes, nemusí platit za deset nebo dvacet let.

Jako v muzice

Nevím přesně, kam nás projekt Na stáří připraven zavede. Vím ale, že nás čeká spousta krásné práce.

Těším se na lidi, které potkáme. Na jejich zkušenosti, názory, otázky i pochybnosti. A těším se také na studenty, kteří nám možná ukážou věci, které sami nevidíme.

Protože stejně jako v muzice věřím, že nejlepší spolupráce nevzniká tehdy, když jeden člověk hraje a ostatní ho jen následují.

Vzniká tehdy, když si nasloucháme, vnímáme se a dokážeme na sebe reagovat.

Přesně tak bych chtěl, aby fungoval i tento projekt.

Abychom se navzájem obohacovali. Abychom si byli oporou. Abychom se nebáli stáří.

Abychom na něj byli opravdu připraveni. 

Připravujeme